rawiél?“ „Jak máješsia Čápla?“, — „Waźmi mianié zámuž za siabié“. „Twajá šýja dóŭha, i sínia, i krywája, i samá ty harbátaja; takóje mnie nie patréba“.
Chaciá byłó i stýdna, adnák Čápla paplałásia ciéraz bor nazád u swój dwor. Skóda stáła Žuraŭlú što nia ŭziáŭ Čáplu biédnuju i znoŭ pašóŭ jon tóju sámaju daróhaju. Cipiachú, lipiachú, siem wiarstóŭ pa machú… Tak céły wiek swoj chadzili janý adzín da adnahó u swáty i takí na abódwych kancóch bałóta astalísia jich cháty.
Hórka rédźka, dy jadúć, |
10. Kurýca i piatúch.
Kurýca i piatúch znajšlí pabíty harščók. Pierawiarnúli daharý dnom, ulézli ŭ jahó dy dawaj skakáć. Skáčuć, skáčuć, ažnó lacić múcha. Pastúkała ŭ harščók: stuk, stuk, i pytájeć: chto tam skáčeć?
Kurýca z piatuchóm.
— A ty chto?
— Paniénka Muchóŭskaja.